Alkoholická krysa

by Manon Black
Nedávno se mě někdo ptal, jestli to není náročné vozit opilé lidi z hospod... Ne, že by byli agresivní, ale co s nima dělám, když třeba usnou nebo se jim udělá špatně.

Tohle se vážně nestává často. Spíš je to taková výjimka. Ale rozhodně se to stává...


Ještě do nedávna jsem zažila jen jedno z toho. Milá, úplně střízlivá slečna se vracela z večeře s přáteli. Byla naprosto v pohodě. Takový ten typ v černé sukni nad kolena, lodičkách na nižším podpatku, starorůžovém svetříku, vlasy přírodní barvy, téměř nenalíčená.... Jeli jsme na Hlubokou. Když jsme vjížděli do města požádala jestli si nemůže stáhnou okénko, že jí asi úplně nesedla večeře. Tak jasně, že jo. A ještě jsem pro jistotu zpomalila (obvykle jezdím téměř podle předpisů, když někoho vezu, takže rychlou jízdou to opravdu být nemohlo). Jeli jsme už skoro krokem... Nabídla jsem jí, že kdyby něco, okamžitě zastavím.
"Ne, to bude v pořádku" a odněkud z kabelky vylovila pytlík. "Nelekejte se, to je jen pro jistotu. Já jsem opravdu nic nepila. Měla jsem jen zapečený lilek"
No a po pár metrech byl lilek v pytlíku. V životě jsem neviděla někoho, takhle elegantně si ublinknout. Omlouvala se jak mohla. Vážně mi ji bylo líto. Než jsme dojeli k ní domů, tak to ještě párkrát nenápadně zopakovala.
"To je v pořádku. To se může stát každému. Ale zase je to dobrá recenze na hospodu. Kde jste byla? " zeptala jsem se. "V Potrefený huse" (nic proti nim, třeba to vážně jenom nesedlo a možná to bylo fakt nedopečený, protože lidi, kterým je špatně bývají obvykle dost upřímní)

Ruku na srdce a klobouk dolů. Kdo z nás je takhle zodpovědný, že má v kabelce pytlík. Já bych si tak maximálně poblinkala celý obsah kabelky...

Ale tenhle měsíc mě z těchto milých zážitků trochu vyvedl... I když jak se to vezme.

Před Stone's jsem si vyzvedla kluka, mohlo mu být, možná, dvacet. Posadily ho do auta jeho kamarádky. "Vezmete ho na tuhle adresu? Tady máte peníze. Jen ho tam prosím, vážně, odvezte. Prosím!!!" Nebylo zas tolik hodin. Možná ještě před půlnocí.... Samozřejmě po cestě usnul. Zastavila jsem před barákem (většinu lidí to probere a vystoupí) a ono nic. "Jsme doma. Můžete vystoupit!" Lehce jsem do něj drbla. Pak jsem jen viděla jak se mu mírně pootevřely víčka, vykouklo na mě bělmo a znovu nastalo totální koma...
Tak takhle teda ne! Přece jen potřebuju jet pro další lidi...
"Haló! Jsme doma. Můžete si prosím vystoupit?" Už jsem byla o dost hlučnější a jeho ramenem jsem třásla mnohem silněji.
A ta samá reakce. Jen mu navíc z ruky vypadl telefon a peněženka pod sedačku...
Třikrát jsem se nadechla, odepla si pásy, vystoupila, obešla auto a otevřela dveře spolujezdce.
"Nemůžete mi spát v autě. Musíte jít domů. Jste před barákem. Tak šup! Půjdeme!"
Stejná reakce jako před tím...
"No tak pojďte! Pomůžu vám. Chyťte se mě, zvedáme se a jdete ven!"
A ono zase nic. Zase mu jen probliko bělmo pod víčky a bezvládně mu spadly ruce...
Takže další pokus....
"Tak já vám pomůžu trochu víc. U mě v autě vážně nemůžete zůstat. Jedna nožička... (chytla jsem ho za koleno a vyndala mu pravou nohu z auta) a druhá nožička... (udělala jsem to samé s druhou nohou). Pod víčky se objevily panenky. Chvíli jsem měla strach... Pak mi podal ruce a vytáhl se ven. Zavrávoral... Hodně... Opřela jsem ho o auto, a říkám mu "Jsme doma!" Trochu se probral. Vyndala jsem z pod sedačky telefon a peněženku a strčila mu to do kapsy v mikině "Tohle je ještě vaše, můžete jít spát."
V tom se mi vrhnul kolem krku bezelstně mě objal. "Já jsem doma? Jak jsem se sem dostal? Děkuju!!!" A pak mu asi chvíli trvalo trefit se klíčem do zámku, možná u toho párkrát upadl a doufám, že už nic neztratil, protože já už jsem u toho nebyla....

Ale to je v důsledku taky docela fajn zážitek, ne?

Ale dneska v noci mi vážně někdo poblikal taxík... Asi tak šestnáctiletá slečna, která si sice na požádání, při prvním otočení žaludku, otevřela okénko, ale i když jsem zpomalila a poprosila o to, aby si řekla, kdyby něco... To pěkně vyhodila před sebe... Já jsem pak pěkně vyhodila jí, ať si dojde domů pěšky, a odjela auto umýt...

A ještě jsem si vzpomněla na jeden pár, který jel z K2 do Roudného. Slečna byla v pohodě, ale přítel trochu přebral a posadili ho do auta asi tři kamarádi. Seděl vzadu.. venku bylo kolem -7°C...
"Slečno, bude v pohodě? Za znečištění auta je pokuta 2500,-"... Slečna se láskyplně otočila a pohladila ho po tváři.
"Miláčku, otevři si okýnko a za chvilku budeme doma"
Slečna byla moc milá. Mladá holka vysoká asi 155cm, chlapec vzadu měl dobře metr devadesát... Celou cestu spal s vyndanou hlavou z okýnka.... Tohle v mínus sedmi stupních chcete, když sedíte jen ve svetru za volantem... Ale přežila jsem to! ... Jejich výstup z auta byl úžasný. Slečna vylezla, otevřela dveře, vytáhla si ho ven, naložila si ho na sebe, vzala si do ruky jeho zapomenutou kšiltovku, v objetí udělali pár vratkých kroků a blinkal až venku u nejbližšího plotu.

A tak mě dneska po cestě domů z práce napadlo, že se vás zeptám, jaké máte příhody z taxíku vy? Kdo z vás blinkal nebo usnul? A jak to dopadlo?

Já jsem taxíkem nikdy nejezdila. Když mi bylo náct, chodila jsem z města pěšky a tak to odnesly maximálně keříky po cestě a nebo jsem rovnou vystřízlivěla. Bydlela jsem tenkrát na Vltavě a to je pár kiláků kolem řeky... A už hodně let vedle náměstí, tak tuhle službu taky nevyužívám...


PS: Taky máte pocit, že vám někdy někdo dá něco do pití, protože není normální, že to co obvykle pijete vás občas prostě zabije?
Já tomu říkám alkoholická krysa a nikdy nevím v kolikátý sklenici sedí...